Vladimír Holan: První testament/The First Testament

Detailní popis produktu

Holan v Prvním testamentu vypráví osobní příběh cesty k pramenům životní zkušenosti a ke zdrojům svého básnictví, potom co mu přítelkyně z dětství připomněla jeho báseň Sen.  Identifikace autora s aktérem příběhu je důležitá, protože  signalizuje, že uvnitř „reálného“ děje se odvíjí  ještě jiný „příběh“, který neustále obkružuje:  k otázce, jaké je poslání poezie v nesrozumitelném katastrofickém moderní světě. Holan ví o kráse utkvění v oné bezčasovosti, ale smysl básnictví nalézá na opačném pólu, na pólu nezajištěnosti, tedy tragiky. Proto také jakoby bez motivace odchází vypravěč od milostného příběhu, od zdroje bohatě rozvinuté emocionality, a obrací se k strastiplnému básnickému údělu. Snad proto na samotný závěr své skladby píše o nových duchovních vazbách poezie: „Jenomže sama země praví: / Bez ryzí transcendentály / se žádná stavba nedostaví, / nikdy, ach, nikdy nedostaví“.

– z Doslovu Jiřího Brabce

In The First Testament, Holan tells his personal story of the path to the fountain of life-experience and to the sources of his poetry, after a childhood friend reminded him of his poem Dream. The author’s identification with the protagonist of the story is important because it signals that yet another, inner story is intertwined with the “outer” narrative, and is constantly circling towards the question of the mission of poetry in the incomprehensible, catastrophic modern world. Holan knows of the beauty of being fixed in timelessness, but he grounds his sense of poetry on the opposite pole, on the pole of precarity, and thus in the tragic. Therefore, all of a sudden, the narrator seems to leave the love story, a richly developed source of emotionality, and turn back to his grievous poetic fate. This could be the reason why at the very end of his song he writes about the new spiritual commitment of poetry: “The earth itself, though, begs and pleads: / with no pristine transcendency / no efforts will ever succeed, / no, never, oh, never succeed.”

– from the Afterword by Jiří Brabec